Puskarčíková: Medaile po devíti letech? Byl to strašně silný zážitek

Poslední dny pro vás byly hektické. Strávila jste dvanáct hodin za volantem a pak zažila euforii před plnými tribunami. Jak se cítíte?
Poslední dny byly v jednom velkém kole. Teprve v pondělí jsem to všechno dospávala. Sáhla jsem si na dno, i když už nejsem závodník.

Když probíhal ceremoniál, při kterém jste dostávaly medaile, dávala jste nejvíc najevo emoce právě vy. Čím si to vysvětlujete?
Myslela jsem, že po tak dlouhé době, po těch devíti letech, prostě dostanu medaili a zase půjdu. Jenomže jak jsem uviděla všechny ty lidi a energii z publika, tak mě to úplně dojalo. Byl to tak strašně silný zážitek, který jsem nečekala a nebyla jsem na to vůbec připravená.

Po jak dlouhé době jste se sešly v této čtyřčlenné sestavě?
Naposledy jsme se takhle sešly v roce 2016. Pak jsme postupně končily kariéry, následně přišel covid, takže jsme byly hodně rozlítané.

Co s medailí uděláte? Například Gabriela Soukalová naznačila, že by ji ráda nechala vydražit pro charitu…
…a pak si to zase rozmyslela! (smích) Takže já zatím nic neslibuji. Nejdřív ji ale určitě budu vozit po rodinách a uvidím, jaké pouto k ní budu mít.

Neublížilo vám, že jste si na ni musela takhle dlouho počkat? Nepřišla jste o různé smlouvy, spolupráce?
Kromě toho, že jsme přišly o bezprostřední emoce, tak se s tím určitě pojí i nějaká finanční stránka. Ty roky potom, co jsme ještě sportovaly, jsme mohly mít úplně jiné sponzory a mohlo se to vyvíjet úplně jinak.

Na druhou stranu máte docela bohatou fanouškovskou základnu na Instagramu, přes 50 tisíc sledujících. Fungujete jako influencerka?
Jak kdy, částečně. Pracuji v Itálii, tak to kombinuji. Ráda jsem flexibilní.

Zmínila jste konce kariéry. Tu svoji jste ukončila před rokem. Užíváte si, nebo je to nuda?
Od té doby si to užívám. Hodně jsem cestovala, protože i když jsem hodně cestovala už během profesionálního sportu, tak jsem vůbec nic neviděla.

Na olympiádu v Soči si někdy vzpomenete? Co se vám nejvíc vybaví?
Nejvíc se mi vybavuje atmosféra v týmu. Ten tým byl tehdy strašně úspěšný a všichni, kteří byli součástí, si to užívali.

Sledujete biatlon i dnes?
Sleduji každý závod. Musím říct, že jsem víc nervózní, než když jsem závodila. Mám pro všechny závodníky pochopení a když se něco nepovede, tak je lituji.

Na vlastní běžecké lyžování jste nezanevřela?
Chodím se projet tak třikrát čtyřikrát týdně, ale na pohodu. Jakmile se začínám víc zadýchávat nebo potit, tak zpomaluji.

Nemáte přece jen chuť si nějaký závod střihnout?
Zatím úplně nepociťuji nutkání, že bych se měla hrnout do mnohakilometrových závodů a zase se dřít. Jsem asi v nějakém útlumu, který někteří závodníci po sportovní vrcholové kariéře mají. Někdo třeba přestane sportovat úplně. Já sportuji dál, ale jen lehce a momentálně nemám choutky, abych si něco dokazovala.

Vaše odpovědi se až podezřele shodují s těmi, co říkala zhruba před měsícem Gabriela Soukalová na Jizerské 50. Je to, v nadsázce řečeno, nějaká hromadná diagnóza?
Myslím, že to je daň za ty roky v jednom prostředí. Když člověk chodí normálně do práce, tak taky po nějakých patnácti dvaceti letech dochází k nějakému vyhoření nebo potřebě obměny.

Chápu. Pojďme tedy k tomu, co děláte teď. Vy jste rodačka z Harrachova, ale pohybujete se stále častěji v Itálii, nepletu-li se. Jak to máte?
Mám to tak napůl. Čechy mám navíc ještě rozdělené na Harrachov, kde žijí mí rodiče, a Jablonec, kde bydlím já. Pendluji mezi těmito třemi místy.

Jste patronkou poslední zastávky seriálu v běhu na lyžích ČEZ SkiTour ve svém rodném Harrachově. Ani tady vás diváci v bílé stopě neuvidí?
Myslím, že bych tam někde pošla. Přemýšlela jsem, že bych si zajela nějaký krátký sranda závod, ale ne žádnou delší trať.

V čem spočívá váš patronát?
Budu tam v pátek večer předávat ceny. Takže s čelovkou mě tam neuvidíte. I když, mohla bych si ji vzít. (smích)