Učebnice Škola hry na akordeon, kterou sestavila spolu s akordeonisty Jánem Ondrušem a Iljou Havlíčkem, se dodnes považuje za základní metodiku hry na akordeon v Česku a na Slovensku i v německojazyčných zemích.
Machalíčková se narodila 27. září 1931 ve Slušovicích nedaleko Zlína. Už od dětství hrávala na varhany a klavír. Kvůli finanční situaci rodiny však místo studia musela nastoupit do Baťových obuvnických závodů, kde u pásu slepovala legendární „baťovky“.
Na konci čtyřicátých let však nastal průlom – ve Zlíně zřídil nový režim v rámci reformy školství konzervatoř, kam Machalíčková nastoupila učit se hře na akordeon. Ten v tehdejším hudebním světě platil za „otloukánka“ vhodného leda k doprovodu lidových písní.
Na začátku 50. let navíc chyběli kvalifikovaní učitelé, a pedagogické vedení mladých akordeonistů tak obstarávali klavíristé a varhaníci. Machalíčková se však do studia pustila s vervou sobě vlastní. V pozdějších ročnících už začala učit samu sebe i ostatní spolužáky, aby se v roce 1954 stala první řádnou absolventkou oboru hra na akordeon v Československu.
Cesta do Ostravy
Po čase hudba zavála Machalíčkovou do ocelového srdce Československa. Na ostravské konzervatoři se stala vedoucí oddělení lidových nástrojů. Aktivně organizovala kulturní akce, sama koncertovala, hudebně spolupracovala s televizí i rozhlasem, s žáky jezdila do zahraničí.
A to vše za jedním účelem – udělat z akordeonu koncertní nástroj a postavit jej tak na roveň klavíru či houslí. Skladby sháněla v zahraničí, oslovovala hudební skladatele a sama upravovala kusy velikánů klasické hudby.
Její snaha o profesionalizaci oboru vyvrcholila v roce 1959, kdy vyšla Škola hry na akordeon. „Paní profesorka Machalíčková dala profesionální hře na akordeon základ. Stála také u zrodu metodiky výuky. Její Škola hry na akordeon vyšla v několika vydáních, což svědčí o jejím úspěchu. Podle této učebnice se pořád učí. A i když v poslední době vzniklo i několik dalších metodik, k té od paní Machalíčkové se pedagogové stále rádi vracejí,“ říká pedagožka Janáčkovy konzervatoře Marcela Kysová.
Vášeň jako výuková metoda
Možná právě zkušenost z prací v továrně vyvolala v Machalíčkové odpor k bezduchému drilu, který často v hudebním vzdělání panoval. To se promítalo i do její práce se studenty.
„Hodina s ní byla jako symfonie. Vždycky dokázala svá slova volit přesně tak, aby nám všechno perfektně vysvětlila. Na konzervatoři tehdy všichni chtěli chodit na její hodiny.“ vzpomíná bývalá žačka fenomenální pedagožky Marta Dvořáková.
Machalíčková neváhala na lekcích ani zpívat a tančit, aby studentům předala nadšení pro věc. „Svým elánem nás neučila jen hrát na nástroj, ale vlastně i žít život,“ vypráví Dvořáková.
Na stáří se Machalíčková přesunula z Janáčkovy konzervatoře na Lidovou konzervatoř a Múzickou školu v Ostravě-Přívoze, kde své žáky učila do 89 let. V celoživotní vášni jí zastavila až pandemie covidu-19, po které už se za katedru nevrátila.
Poslední rozloučení s Františkou Machalíčkovou se uskuteční v úterý 7. března v 11 hodin v síni krematoria ve Slezské Ostravě.
