Čtvrtá halová medaile z Evropy v řadě. Jak vám to zní?
Skvěle. Mám hlavně radost z výkonu. Trochu mě sice mrzí, že jsem chtěl ještě zaútočit na prvního Zaneho Weira (22,06) a nebo hodit český rekord, protože na něj určitě bylo, ale co. Bohužel v tak vypjaté soutěži, kdy jdete fakt na krev, tak holt technika občas nemusí být, kde má být. Chtěl jsem tam nechat všechno, všechno jsem tam taky nechal. Můžu odcházet se vztyčenou hlavou a přát Weirovi vítězství. Já už přeci jen mistr Evropy jsem. Co s tím dělat? (smích).
Když si vybavíte váš stříbrný hod, kdy jste si řekl: Tak a ten poletí daleko?
Většinou to poznáte hned při odhodu, když cítíte pnutí na prstech. Zrovna při tomhle pokusu jsem ale cítil už při otočení, že to bude daleko. Bylo takové ladné. Ještě jsem musel kouli trefit do výseče, s čímž jsem ale neměl naštěstí od ostatních problém.
Pak jste si pořádně zakřičel.
Jo jo. Zařval jsem. Viděl jsem, kam to dopadlo a říkal si: Sakra, není to náhodou dvacet dva (smích). Ale ne, musím být spokojený. Je to osobák na velké akci, i šéftrenér by měl být spokojený.
U vašeho druhého pokusu nejprve naskočilo 21,92 metru. Pak ale rozhodčí dva centimetry ubrali. Co se dělo?
Byla tam nějaká chyba v měření. Možná to chtěli udělat atraktivnější… Ale ne, to si dělám legraci. Bál jsem se, jestli někdo nedal třeba protest, že jsem přešlápl. Ale nic jsem necítil, tak jsem věřil, že to bude v pohodě. Pak za mnou přišli a říkali, že to byla chyba v měření.
Říkal jste si, že takový hod musí stačit na medaili?
Věděl jsem, že tam byla spousta kvalitních kluků, kteří dokážou hodit i dvacet dva. Na druhou stranu jsem si říkal, že Weir si už osobák hodil. Věděl jsem, že asi nebude úplně útočit Mihaljevič, protože mi ani při rozcvičování nepřišel takový, jako bývá. Takže jsem tak nějak doufal.
Sice vás už nikdo nepřehodil, o finále by se ale rozhodně nedalo říct, že bylo slabé. Ukrajinec Kokoško hodil národní rekord 21,84. I čtvrtý Mihaljevič si výkonem 21,43 zlepšil sezonní maximum.
Jo jo. Po celou kariéru, když jsem byl ve finále, padaly rekordy. Ať to bylo mistrovství světa, Evropy, tak to byla dost často i nejkvalitnější soutěž historie. Jsem rád, že i v takové obrovské konkurenci se dokážu prosazovat.
Kvalifikace se vám nepovedla, postoupil jste až díky třetímu hodu. Řešil jste to nějak před finále?
Chtěl jsem si hlavně spravit chuť. Věděl jsem, že jsem na tom výborně. Jsem rád, že jsem to aspoň takhle dokázat prodat. I když rekord trochu mrzí… Ale tak třeba venku.
Věříte si na něj? V hale máte maximum 22,17, venku 22,01 metru.
V létě jsem si udělal osobáky skoro každou koulí, kterou na tréninku hážeme. Bohužel dva závody v jeden den, jak jsme měli na mistrovství Evropy v Mnichově, si vybraly svou daň. Jak jsem měl rozhašený kotník, tak jsem nebyl schopný hodit tolik. Ale i letos jsem si udělal osobák v hale na osmičce. Jak stárnu, tak zraju jak víno. Tak věřím, že na něco ještě bude.
Co vás tedy před letní sezonou čeká?
Teď si chci hlavně odpočinout. Nějaké bolístky přeci jen byly a nerad bych si je přenesl do letní sezony. A pak pokračovat v tomto rytmu. Myslím, že příprava nebyla úplně špatná, až na nějakou únorovou chřipečku. Takže asi není potřeba nic měnit.
Jak stříbro oslavíte?
To se uvidí. Většina lidí ještě závodí. Ale máme tady fyzioterapeuty, třeba Jirku Kmínka. Ten to asi jako poděkování, že se o mě staral, trošku odnese. A určitě se najdou i další. Ale určitě nebude žádná brutální pitka. To se asi ani nehodí. Oslavíme to decentně a snad budeme mít všichni radost i z následujících dní.
