Byl to den ohromného československého triumfu, hned po něm ale následovala neskutečná tragédie. Když se československá výprava v roce 1984 vypravila ke zdolání Mount Everestu, nikdo asi ještě netušil, jak špatně to skončí. Když po mnohých komplikacích na vrcholku konečně stanuli dva Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, byl to velký úspěch provázený i zaslouženou radostí. Mount Everest ovšem dokázal, že je nevypočitatelný a zákeřný. Jozef Psotka už se domů nikdy nevrátil.
Jedenatřicet let po siru Edmundu Hillarym a Tenzingu Norkejovi se Mount Everest rozhodli zdolat Čechoslováci. Patnáctičlenná výprava ale zvolila poměrně špatné roční období – v září, kdy započal výstup ze základního tábora, je počasí velice nestálé. Expedici trvalo měsíc, než vystoupali do pěti tisíc metrů. Vybrali si náročnou „polskou cestu“ na jihozápadní stěně. Navíc je po celou dobu provázely problémy – výšková nemoc nebo například poškození oční sítnice jednoho z horolezců.
Bylo 15. října, kdy se jim sen všech horolezců splnil – vrcholek Mount Everestu dobyli Zoltán Demján a Jozef Psotka, kterému bylo 50 let, byl tehdy nejstarším člověkem, kterému se to podařilo. Oběma navíc bez kyslíkových přístrojů. Spolu s nimi byl i šerpa Ang Rita.
Odtud už to šlo ale jen z kopce, doslova i obrazně. Slováci na vrchol dospěli až velice pozdě odpoledne, rychle se setmělo a změnilo se počasí – přišel orkán. Dvojice horolezců se rozdělila, Demján se do druhého základního tábora doslova doplazil, s Psotkem zůstal šerpa, který se také stal posledním člověkem, který ho viděl živého.
Psotka se totiž při návratu přes Jižní sedlo zřítil z ledovce do tisícimetrové hloubky Západního kotle. Neměl šanci přežít. Je až smutně paradoxní, že právě Psotka, který v roce 1973 při výstupu na Makalu strávil s vážně zraněným kamarádem osm dní před jeho smrtí, umíral zcela sám.
