Neboť (zpaměti citováno dle básníka) my jsme byli přesvědčeni, netušíce nic o budoucích feministkách a teorii genderu, že:
Muž, ten, který nemá hrb,
ten vždycky touží pryč!
A ženě řekne trp a zlomí o ni bič.
On, opřen o stěžeň,
dívá se za sluncem,
jež plachty ozlatí,
a žena každým dnem
hledí mu na paty.
Takže bylo nutno vyrazit na čundr. Tramp neboli čundrák, musel mít v šedesátých letech na sobě přesně stanovený oděv. Nohy byly ukryty do těžkých bot, často vyřazených či odcizených vojenských „půllitrů“. Movitější trampové nosili kanady a největší frajeři pak jezdecké holínky, v kterých se neuvěřitelně blbě chodí na túry. Kalhoty byly zelené a jako u krtka, pokud možno s co nejvíce kapsami. Dokonalé byly kalhoty ze zbytků po anglické a americké invazní armádě. Opasek, dámy, opasek musel být US plátěný, s mosaznými přezkami a vpředu na patentní zapínání. Dívky trampky, které se také vyskytovaly, nosily ten pásek tak utažený, že s sebou nemusely na vandr nosit skoro žádné potraviny. Horní část těla byla u největších frajerů oblečena do „batlu“, tedy do bundy od „battledressu“, která byla sice velice elegantní, ale byla jen do pasu, takže děsně táhlo na záda. V chladných dnech se proto nosil ještě vojenský kabát s kožichem z králíka, zvenku maskáčový, který pocházel z výzbroje wehrmachtu. Trampové nestranili v oblečení žádné straně. To, že nenosili nic z ruských uniforem, bylo způsobeno spíše tím, že po Rudé armádě nezůstalo nic, co by se nosit dalo.
Drsní mužové, ošlehaní větry kavárenských ventilátorů, tedy vyčkali, až z lesů, vod a strání zmizí pionýrské tábory, hlučící vodáci s hromadou vřískajících dětí, sváteční turisté a jiní mastňáci, a vyrazili do drsné přírody. Již ve vlaku do Srbska pěli drsné písně jako: „Nač bát se, dívko, tolik lidí, myslíš, že nás hned někdo vidí…“ či „bůra v kapse, pingl přes ramééno, na tramp pospíchám, a že nejsem pánem ani astrachánem, na glajzu nemám…“ (překlad: „astrachán“ byla osoba movitá, za chudého trampa se jen vydávající, „glajza“ pak dobový výraz pro tramvaj). Po vystoupení z vlaku zamířili do hospody. A cestou kolem Berounky pěli: „Řééékáá hučí v klínu rozervaných skal, vítr skučí…“ a jiné mužné písně. Některé dokonce mírně protistátní, jako o tom, že chceme anglickou sobotu (tedy volnou sobotu, neb v sobotu se v šedesátých letech ještě pracovalo). V hospodě svlažili hrdla a vydali se do divokých skal. Na Alkazaru, skále tyčící se nad Berounkou, která byla provrtána štolami a šachtami starého dolu, byla nahoře krásná místa, a když svítil měsíc, bylo možno popravdě konstatovat, že „za noci třpytí se řékáá“. Jak se zpívalo kolem ohně za doprovodu kytar. K ránu pak zněly dumky typu: „Můj život podle lodních řádů běží, od svého mládí Johnny Whisky jsem…,“ přičemž většina z nás si ani nečuchla k nějakému špuntu od whisky, natož aby ji pila. Lkaní, mládím tak milované, pokračovalo až po mírně homosexuální píseň „Pojď, kamaráde, jsem tu tak sám, když vše opustí mne, jen tébé mááám…“ Zpívat až do rána se muselo, neb Jarda Pulchart, jinak trombonista kapely B Club, když usnul, chrápal tak strašně, že se stejně nedalo spát.
Na tu skálu jsem pak vylezl až po mnoha letech. Když už mne bolela záda a já už jsem věděl, že ta báseň v životě i podle básníka končí jinak.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/
