Leč našinec si vždycky poradí. Za všech režimů. Páč je trénovaný neb „tři sta let jsme trpěli – pro velký úspěch prodlouženo!“. Takže scenáristé a režisér filmu prudce pokrokového filmu „Zítra se bude tančit všude“ soudruzi Vladimír Vlček, Božena Šochová, a hlavně nesmrtelný bard Pavel Kohout, si věděli rady. Ve filmu zdraví mladí soudruzi nejen pracovali a tančili, ale také byla ukazována péče o jejich zdraví. Takže, jak si pamatuji, odehrála se tam scéna, kdy mladá soudružka jde na rentgen. Plicní. Tudíž bylo nutno ukázat „plíce“. Jak jsme také říkali dámskému poprsí. Ve scénce, kde si dívka cudně odloží blůzičku a pak vstoupí za rentgenovou desku se na okamžik, snad na dvě vteřiny objeví 1, slovy jedno, ňadro. Film dávali v nóbl kině Dukla, kde byl lístek do tří prvních řad neuvěřitelně drahý, stál tři koruny. V kině Orient na periferii stála první řada korunu a až poslední řady hříšné tři koruny.
Jeden spolužák, z finančně lépe situované rodiny, se pak ve třídě chlubil, že na tom byl desetkrát. Jestli ještě žije a má počítač, tak u něj dneska sedí určitě 24 hodin denně. Na co se kouká, je jasný!
Zásadní a neoddiskutovatelnou zásadou dřevního komunismu bylo, že náš nový člověk se „tak ňák, soudruzi“ nejlépe reprodukuje čtením revolučních příruček. Při setkávání mládeže je povolen tělesný kontakt na již zmíněnou „svazáckou vzdálenost“, která, jak pravil jistý tehdejší ideolog, je sice neurčitá, ale v každém případě tak dlouhá, aby fyzicky zabraňovala početí.
Výjimkou, která potvrzovala pravidlo, však byl tanec. V budovatelském filmu se milenci vždy jen drželi za ruce, hezky daleko od sebe. Když se dost naběhali mezi břízkami, ona s lehce roztočenou skládanou sukní (ale jen lehce), on s kadeří spadlou do čela, zastavili se na nějakém kopci a hleděli vstříc světlé budoucnosti, kterou – čert ví proč – představoval skoro vždycky západ slunce. V tanečních, na čajích i na plesech však bylo naopak nařízeno se na parketu co nejvíce tlačit. Unylé cajdáky doprovázely mladé dvojice, jež se zpoceně tiskly k sobě. Ples se táhl jak sirup. Vtom se cosi někde začalo dít a nezaměnitelní dědci v ošuntělých oblecích s dychtivým výrazem se hnali někam do rohu, kde si mládenec troufl pustit partnerku kus od sebe, zatočil s ní a mrskl párkrát nohama při tanci, kterému se říká jive (čti džajf). Kapelníci tanečních orchestrů, ať to byl Zelenka, Krautgartner, zvaný Krauťas, či Karel Vlach, hráli hru na četníky a zloděje s námi. Upaťchaní soudruzi se hnali do rohu sálu, když tu orchestr změnil tón a rokenrol, maskovaný jako orchestrálka, se změnil v pomalý waltz či tango, obecně zvané „tangoperverso“. A než stačili pořadatelé zasáhnout, mačkaly se zase dvojice na sebe jak pět lidí v panelákovém výtahu.
Na plesech pánové nosili většinou tmavé obleky a dívky velkou toaletu a na čajích měly koktejlky. Šaty bez ramínek jsme jako kluci milovali, zvlášť pro jejich schopnost se nahoře odklápět při mazurce a podobných tancích, kdy pán stojí za dámou. Waltz nebo valčík pak vyžadovaly speciální techniku, aby se člověk k tanečnici přes všechnu tu spoustu sukní a spodniček vůbec dostal. Teprve pak, obklopen tou bílou záplavou, bokem lehce zepředu opřen o partnerku, mohl začít s tancem. Přípravy na plesovou sezonu byly podobné přípravám do boje. Maminky studovaly střihy a peněženky, dívky střihy a výstřihy, pánové sháněli plány plesů a lehkou taneční obuv. A bílé rukavice, aby dámy neměly na zádech mastný flek od ruky. A pak se jen čekalo, kdy to začne.
Plesy byly různé. Jít na Zahradnický ples ve Fučíkárně znamenalo utratit nemalý peníz, ale bylo to něco. Něco noblesního, až na tu obsluhu. Plesy jednotlivých středních škol byly různého stupně oblíbenosti, ale jít na ples kterékoliv střední ekonomické školy a nejít odtamtud s novou přítelkyní, to dokázalo jen naprosté klukovské nemehlo. Protože tyhle školy byly tak přebuchtovány, že i ředitel školy si bral s sebou do práce Menzilan (pro mladší ročníky a zahraniční rodáky: lék na dámské problémy). To aby se v kolektivu nelišil.
Václav Vlk st
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/
