Porážka destruktivního populismu znamená předěl v našem vývoji. Přinejmenším v tom, že nacionální egoismus a nedostatek solidarity, který nás vždycky nakonec vehnal do něčího područí, konečně nebude znít z Hradu. Ve Sněmovně sice nadále vyznavači „starejme se o sebe“ zabírají bezmála polovinu míst a blokují věcný vnitropolitický dialog ve všech důležitých agendách, ale měli bychom se nyní pohnout dál.
Teprve posun k věcným řešením nás může vyprostit z propadu do degenerovaných tezí marketingových expertů. A nemylme se, že jen oni jsou odpovědni za ničivý populismus a popírání elementárních základů odpovědné politiky vůči budoucnosti a západní kultuře stojící na faktech, poznání a solidaritě. Politik s integrovanou osobností a morálkou by nepropadl k argumentům, které neváhal v kampani použít Andrej Babiš a pravidelně je slyšíme z tábora Tomia Okamury a jeho nohsledů. Nikoli bezohledný marketing, ale zdegenerovaná a demoralizovaná politika byla vykázána za dveře hlasy tří a půl milionu voličů.
Leckdo se proto dnes domnívá, že nastal čas osušit slzy a pofoukat duše oněch dvou a půl milionů, kteří hlasovali i pro nacionalistický egoismus a odmítnutí evropské solidarity. Nejsem si jistý, zda v těchto věcech dělat kompromisy. Nejen proto, že rozhodnutí padlo. Ale proto, že k upřednostnění západního světa, evropanství a pomoci napadenému se přihlásila většina, celkově aktivnější, agilnější a vzdělanější část české společnosti, která chce dál směrem k evropským poměrům. A stojí právě na hodnotách širší odpovědnosti, vzdělání a schopnosti sebereflexe i věcné diskuze nad těžkostmi dnešního světa. Protože do tohoto světa patříme, dělíme se a staráme se o něj s ostatními, chceme se na něm účastnit, spravovat ho podle práva, a nikoli z něj jen brát, oddělovat se od něj a ustrašeně se izolovat.
I v tom jsou proběhlé volby zásadním předělem. A nelze je ignorovat. Účast byla nadstandardní, rozdíl v rozhodnutí signifikantní, nejen statisticky.
Nejde ovšem o slávu vítězům a ohleduplnost k poraženým. Jde o konsekventní jednání v intencích masivního volebního rozhodnutí, které by mělo politické elity definitivně zbavit strachu z egoistického populismu i ze snah o jeho usmiřování. Nikam to nevedlo a nikam to ani nepovede.
První povolební komentář:
Institucionálně, systémem a nyní prokazatelně i naladěním české společnosti již nezvratně patříme na Západ. Praktickým stavem věcí u nás ovšem nadále krutě zaostáváme, a to v tolika ohledech, že se české politice ani nechce do kritické bilance a reflexe našich poměrů. Názorným příkladem je paskvil volební reformy, se kterým vláda přišla v minulých dnech a nad nímž se už nelze ani zasmát.
Zaostáváme zeširoka, od elementární reformy techniky voleb přes celkovou a hlubokou zaostalost v kybernetizaci a digitalizaci státu a jeho správy. Máme postsovětskou infrastrukturu, kdy se nám záměrně vyhýbají i evropské železniční koridory. Posmíváme se cyklistům, ale neumíme stavět ani sociální byty. Vyšroubované ceny a nízká kvalita potravin odpovídají spíše mimoevropským poměrům, to při zcela „balkánské“ atmosféře vůči společné evropské měně, která by nám dala cenové a kvalitativní srovnání. Kognitivně založená politika ochrany klimatu a přírody u nás naráží na nevzdělané „uhlíkové“ parlamentní mozky, které si ze svých limuzín nevšimly vysychání naší krajiny a katastrofy našich lesů.
Vrcholem je špatný stav a postavení našich univerzit, které v mezinárodních žebříčcích klesají ve shodě s kvalitou vzdělání, jež nabízejí. Našim doktorandům, páteři budoucí vědy, se nestydíme platit pár eur měsíčního platu. Pedagogové vysokých škol berou významně méně než učitelé škol základních.
Jsme sice Západ, ale jsme spíš Kocourkov Západu. Nic s tím již roky neděláme a tváříme se přitom jako pupek světa. Každému bychom nejradši radili, samozřejmě vyjma sebe.
Myslím, že je čas dobře „načíst“ výsledky prezidentských voleb. Nejen jako porážku nacionalistického populismu, ale především jako pobídnutí k nekompromisnímu vykročení k modernímu evropskému státu a společnosti, která se může opřít o odpovídající dynamickou a modernizační politiku a státní správu, protože ta nám opravdu dosud chybí. Je čas zapomenout na odcházející matadory postkomunistické zaostalosti a vrhnout se do dravého proudu západní civilizace, kam vlastně nakonec chtějí všichni. Někteří o to dokonce musí bojovat, i za cenu svých životů. Takovou má náš svět totiž cenu. Na jeho udržení ale musíme cílevědomě pracovat.
