Jestli mě něco mrzí, tak skutečnost, že moje babička Evička nepoznala moji dceru Janičku (3). Myslím, že by ji milovala. Před pár lety jsme se s rodinou nastěhovali do domu, kde babička žila. Když mi Janička řekla, kdo za ní babi v noci chodívá, bodlo mě u srdce. Babička si k vnučce přeci jen cestu našla.
Vrátili jsme se do babiččina domu
Babička Evička byla andělem naší rodiny. Vždycky, když měl někdo z nás trápení, věděla, co říct, aby nás pohladila na duši. Díky ní jsem v životě zvládla pár nelehkých situací. O to horší pro mě bylo, když babička před pěti lety zemřela. Bylo to obrovská rána. Nikdo z rodiny se s tím nedokázal smířit.
Dům, ve kterém babička žila, si nechala matka a snažila se v něm žít. Vydržela to ale jen dva roky a poté se rozhodla, že musí pryč. S manželem jsme váhali, zda bude dobrý nápad se tam nastěhovat. Bála jsem se všudypřítomných vzpomínek na Evičku. Nakonec jsme si řekli, že to zkusíme.
I když od babiččiny smrti uběhlo několik let, stále jsem měla pocit, že ji tam cítím. Stačil mi pohled na její věci a slzy tekly proudem. Provedli jsme pár úprav a dům zrekonstruovali podle svých představ. Některé věci však zůstaly netknuté. Především babiččin pokoj, ve kterém přespávala. Od jejího odchodu zůstalo všechno na svém místě.
Dcera seděla v babiččině pokoji
Když jsem otěhotněla, byla to pro rodinu šance na lepší zítřky. Naši se na příchod vnoučete těšili a mně to pomohlo přestat tolik myslet na babičku. Dcera Janička se narodila jako usměvavé dítě, které vlilo do našich životů novou energii. Rostla jako z vody a rázem z ní byla holčička, které bylo všude plno. Často jsem jí vyprávěla o Evičce. O tom, jak by ji prababička milovala a byla hrdá na to, jak je šikovná.
Janička měla zákaz chodit do babiččina pokoje. Bála jsem se, aby tam něco nerozbila, a hlavně jsem měla k tomu pokoji jakousi úctu. Pak se ale stalo něco, čemu se jen těžko věří. Janička akorát oslavila tři roky. Jednou v noci mě vzbudil její hlásek, který s někým promlouval. Šla jsem se podívat, co se děje.
Když jsem Janičku nenašla v jejím pokoji, polilo mě horko. Běhala jsem po domě a zoufale ji hledala. Našla jsem ji v babiččině pokoji, který ale zamykám a klíč mívám u sebe. Janička seděla na posteli a vedle ní silueta další postavy. Původně jsem chtěla do pokoje vtrhnout a dceři vynadat. Jenže pak jsem viděla, jak druhá postava zvedá ruku a dceru objímá.
Babička si cestu k vnučce našla sama
,,Neboj, babičko, dám na maminku pozor,“ špitla dcera. Udělala jsem krok vpřed, abych si lépe prohlédla sedící postavu. Pak jsem vytřeštila oči. Byla to babička Evička. Dcera mě zaregistrovala a seskočila z postele. Malé světýlko, které osvětlovalo pokoj, najednou zhaslo. ,,Co tady děláš?“ zeptala jsem se opatrně dcery.
Ta chvíli zaváhala a pak řekla. ,,Chodím za babičkou,“ odvětila a podívala se na prosezené místo na posteli. ,,Mám tě moc pozdravovat,“ dodala a šla mě obejmout. Vlily se mi slzy do očí, protože jsem uvěřila tomu, co říká. Sama jsem v pokoji cítila přítomnost milované babičky. Teď žiji s hřejivým pocitem na srdci. Babička si cestu k pravnučce přeci jen našla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Škola líčení: Jak se nalíčit na rande? Vizážistka Diana Vitikačová poradí, jak sladit červenou rtěnku
