Markéta (30): Chci malý svatební obřad, ale rodina se bouří a žádá pořádnou veselku

Co se týče svatby, s přítelem Petrem (33) jsme zajedno. Chceme malou, nenákladnou svatbu, která nespolkne žádné peníze. Když jsme to oznámili rodině, strhla se vlna nevole. Všichni nás nutí do velkolepé svatby. Nám je ale líto peněz.

S partnerem jsme svatbu nikdy nechtěli

Kdyby záleželo na nás, vůbec bychom se nebrali. Život na psí knížku nám vyhovuje a svatba nám přijde vyloženě jako zbytečnost. Brát se ale budeme. Důvody jsou čistě pragmatické, což jen těžko chápou naše rodiny. Naši jsou stará škola a svatbu vidí jako povinnost každého páru. U Petra doma je to na chlup stejné.

Jsme spolu deset let a už ani nedokážu spočítat, kolikrát se nás někdo zeptal, kdy se konečně vezmeme. Vždycky jsme otázku nějak zamluvili. Ani pro jednoho z nás nikdy nebyl sňatek prioritou. Lásku nám to nezabezpečí a dá se žít i bez toho. Petrovi rodiče ale byli poslední dva roky vyloženě neodbytní.

Do písmene chtěli vysvětlit, proč se nechceme vzít. Nakonec to Petr vzdal a minulý rok na jaře mě požádal o ruku. Věděla jsem, že podlehl nátlaku rodiny. Nechtěla jsem dělat zle a tak, i když si o svatbě myslím své, řekla jsem ano. Hned jsme se ale domluvili, že obřad na úřadě bude stačit.

Svatba na úřadě se rodině nelíbí

Měli jste vidět šťastné výrazy našich matek, když jsme jim řekli, že se budeme brát. Moje máma hned radostně pronesla: „Tak to abych začala péct svatební koláčky.“ Možná jsem jí měla říct hned, že nebude žádná veliká veselka, jen úřední obřad. Pár měsíců žily obě rodiny v tom, že to bude svatba se vším všudy.

Na začátku tohoto roku už začali všichni zjišťovat, kde se budeme brát, jaké budu mít šaty a kde si necháme udělat dort. Bylo nám oběma jasné, že musíme s pravdou ven. Při první příležitosti jsme to doma řekli. Budoucí tchyně Marie (56) brečela jako malá holka. Moje máma měla málem infarkt. A tak začalo přemlouvání.

„To nám přece nemůžete udělat, že se vezmete jen tak na úřadě. Co babička Lída?“ začala mě vydírat máma. Tchyně s tchánem na to šli zase přes peníze. „Však my vám něco zaplatíme, ale musí to být pořádná svatba,“ tlačí na nás. Nikdo zkrátka nedokáže pochopit, že odmítáme vysolit sto padesát tisíc za svatbu.

Svatbu považuji za vyhozené peníze

Moje máma mi pořád volá a přemlouvá mě. To samé dělá Marie. A to je přesně ten důvod, proč jsme žádnou svatbu nechtěli. Všichni mají pocit, že nám do toho můžou mluvit. S Petrem hodně cestujeme. Je to náš koníček. Ty peníze, které ušetříme za zbytečnou svatbu, vrazíme raději do cestování.

Já si dál stojím za tím, že nechci velikou svatbu. Bojím se ale o Petra. Ten začíná být nalomený a mluví jako jeho matka. Jenže já jsem rozhodnutá. Pokud nemohu mít svatbu takovou, jakou chci já, tak nechci žádnou. Nevidím důvod, proč by mi někdo jiný měl říkat, jak to mám udělat. Takže ještě chvíli a nedostanou pozvánku ani na obřad. Necháme se oddat za přítomnosti svědků a bude hotovo. Mě zkrátka nikdo nezlomí.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].