Rozbité zrcadlo, spadlý obraz, pátek třináctého, koňská podkova nad dveřmi či klepání na dřevo pro štěstí. To jsou záležitosti, v jejichž moc věřím i já. Vůbec největším strašákem je pro mě ale přeběhnuvší černá kočka přes cestu, což prý nosí smůlu.
Kočce jsem se dokázala vyhnout
Táhlo mi na dvaadvacet a skoro dva roky jsem vlastnila řidičský průkaz. Naši mi pořídili starší fabii, abych se rozjezdila, což jsem s nadšením přivítala. Byla zrovna sobota a já si užívala pěkného letního večera. Seděla jsem na balkoně, četla si knihu, když mi zavolala kamarádka Petra (23). Prosila mě, jestli bych pro ni nezajela na chatu, kde pařila s partou kamarádů. „Nebaví mě to tady, chtěla bych jet domů, jenže se odtud nemám jak dostat,“ vysvětlovala mi s tím, že jsem její jediná spása.
Petra byla moje nejlepší kámoška už od základní školy, takže jsem navzdory únavě popadla klíče od vozu a vyrazila. Na chatu to bylo jenom pár kilometrů, takže jsem věděla, že když půjde vše hladce, za chvíli budu zase zpět. Hodiny ukazovaly krátce po jednadvacáté hodině a začínalo se pomalu stmívat. Jela jsem po okresní silnici, kudy ten večer nikdo moc nejel, cesta tedy byla pohodová.
Blížila jsem se k cíli, když jsem pár metrů před sebou spatřila u kraje vozovky černou kočku. Samozřejmě jak naschvál ji v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než přeběhnout na druhou stranu… Nechtěla jsem ji přejet, usilovně jsem brzdila a stočila volant ke kraji. Sjela jsem do pangejtu. Nic se mi naštěstí nestalo, vyběhla jsem z auta a dívala se po kočce, která se zdála být zcela v pohodě. Zírala po mě svýma zelenýma očima z druhé strany vozovky a poté odkráčela na louku.
Spadl mi balvan ze srdce a v ten moment jsem si na známou pověru o černé kočce přes cestu ani nevzpomněla. Hřálo mě u srdce, že jsem jí neublížila a je živá a zdravá. Pokračovala jsem v cestě, dojela pro Petru a celou zpáteční cestu jí líčila svůj zážitek. Velebila mě, že jsem kočku nepřejela, celou příhodu se mnou ale moc rozebírat nechtěla. Přece jen byla unavená a rozladěná z nepovedené akce.
Začala se na mě lepit smůla
Dovezla jsem ji až před dům, rozloučili jsme se a já kvaltovala na kutě. Šla jsem hned spát a hodila večerní příhodu za hlavu. Jenže ne na dlouho. Uběhlo jen pár dnů a já si sobotní událost zase rychle připomněla. Smůla se mi totiž zničehonic přilepila na paty. Vše začalo prosbou táty, který potřeboval na týden půjčit fabii kvůli pracovním povinnostem, což mi až zas tak nevadilo. Využívala jsem dopravních prostředků, které mám docela ráda, byť je v nich hlavně ve špičce hlava na hlavě.
Tři dny nato jsem chvátala na důležitou schůzku. Vyjela jsem na ni se slušnou časovou rezervou, přesto jsem tvrdě narazila! V autobuse se totiž porouchaly dveře a nešly zaboha zavřít. Řidič nechal po nějakých deseti minutách marného boje cestující vystoupit a já čekala na náhradní spoj, jenž sice přijel, jenže na rande jsem stejně dorazila pozdě.
Další den jsem se zase kvůli výpadku elektřiny zasekla ve výtahu a čekala přes hodinu na vyproštění. Kalich hořkosti jsem si vypila do dna o týden později, kdy jsem při volejbale s holkama utrpěla zlomeninu zápěstí na levé ruce.
Příhoda mi z hlavy nezmizí
Léčila jsem ho několik týdnů a chvílemi mi bylo do breku. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co ten kopec smůly způsobilo?! Zda jde o souhru nešťastných náhod, nebo opravdu „zafungovala“ pověra?!
Smůla se mě poté díky bohu pustila a život se vrátil do normálu, událost s černou kočkou, které jsem de facto zachránila život, si však budu pamatovat navěky.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Cukrářka Helena Fléglová: Češi na dezertech šetří, na svatbě za půl milionu chtějí sladké do 10 tisíc korun
