Sanitka s věčně unaveným doktorem a svérázným řidičem přijíždí na lesní samotu, kde si pomoc vyžádal starý a nebezpečný morous Valoušek. Doktor netuší, že to bude osudové setkání po letech a také jeho poslední služební výjezd v životě. Tak producenti lákají diváky, aby v neděli večer usedli k televizi a pustili si pilotní díl nového seriálu Filipa Renče Ďáblovo rogalo.
„Jirka Schmitzer nechce hrát jen tak v něčem. Chce hrát jen ve věcech, které se mu líbí a kterým věří. Přesvědčil jsem ho, že to bude dobrá věc. On mi uvěřil, dali jsme si pivo a plácli si,“ vysvětluje Filip Renč v našem rozhovoru. „Nechal jsem mu udělat speciální masku, účes, hraje zapšklého morouse a dědka, který bydlí na samotě a má nevyřízené účty s jedním doktorem.“
Váš seriál Ďáblovo rogalo startuje pilotním dílem už v neděli. Jste zvědavý na reakce diváků?
Už se moc těším, protože je to pro nás nesmírně důležité – zda lidé zareagují na nový formát příběhu, který jim chceme s Richardem Bergmanem předložit. Spadá do kategorie psychothrillerů, takže to není klasická detektivka, na které jsme zvyklí a jsou podle skutečných událostí. My píšeme podle neskutečných událostí. Máme už mnoho dílů, asi sedm nebo osm. První se jmenuje Ďáblovo rogalo a podle něj pak celá série. V hlavních rolích uvidíme Jiřího Schmitzera a Igora Bareše, sekundují jim Zdeněk Vencl a Natálie Řehořová.
Tuším, že jsem zaslechla také jméno Jiřího Dvořáka. Jakou úlohu tam má on?
Ano, jeho jméno se tam také mihlo, protože Jirka Dvořák je určitým spojovatelem všech těch příběhů, které na sebe nikterak nenavazují. Jsou to uzavřené solitéry, v každém hrají jiní herci. Spojuje je herecko-pěvecká znělka, kterou má na svědomí Jirka Dvořák. Je to ve stylu klipu Mackieho Messera s Milošem Kopeckým z roku 1961. Představuje ďábla, který nám vypráví tyhle ďábelské příběhy.
Jde o velice temné téma, je to pro vás jistý návrat k vašemu legendárnímu snímku Requiem pro panenku?
Ano, žánr psychothriller. Není to návrat k Requiem pro panenku, ale byl to můj první film ve stejném hávu. Později jsem natočil třeba Sebemilence se Simonou Stašovou nebo sérii detektivních příběhů Zrozen bez porodu. Tento žánr mi dost sedí a také se na něj rád dívám v televizi, rád si pustím nějaký placený kanál, kde tyto styly mají. Lidé se chtějí bát a i ten strach je svým způsobem pro diváka zábava.
Jak vlastně vznikl námět na Ďáblovo rogalo?
Jmenuje se tak povídková knížka psychologických thrillerů, kterou vydal můj spoluscenárista Richard Bergman, a jednu z těch povídek jsem já sám také napsal. Některé z nich jsme se rozhodli adaptovat do filmového scénáře. Pro tohle celé ale musíte najít dobrého producenta. Došel jsem za Petrem Erbenem, který s tímto má zkušenosti a je velice výkonný a aktivní. Všechny situace jsem mu předehrával, vysvětloval jednotlivé díly a on do toho šel. Je důležité po něčem toužit a potom najít někoho, kdo vám to pomůže zrealizovat. A proč se to celé jmenuje Ďáblovo rogalo, to se lidé dozví hned v pilotním dílu.
Jméno Jiřího Schmitzera je velký pojem. Bylo těžké ho pro tento projekt přesvědčit?
Jsem rád, že Jiří Schmitzer i Igor Bareš přijali role do tohoto prvního dílu, protože Jirka Schmitzer nechce hrát jen tak v něčem. Chce hrát jen ve věcech, které se mu líbí a kterým věří. Přesvědčil jsem ho, že to bude dobrá věc. On mi uvěřil, dali jsme si pivo a plácli si. Nechal jsem mu udělat speciální masku, účes, hraje zapšklého morouse a dědka, který bydlí na samotě a má nevyřízené účty s jedním doktorem. To je také základ pointy tohoto příběhu.
Herci jsou samozřejmě důležití, protože aby se to dnes dalo natočit za ty malé rozpočty a za málo natáčecích dnů, musíte mít silný příběh, málo lokací a vynikající herce, kteří to celé utáhnou. A těch musí být také málo, protože na ně nejsou peníze. Chtěli jsme to natočit filmovější formou než dnešní televizní seriály – aby to bylo temné i z pohledu kamery a osvětlení. Prostě takové filmové bonbonky.
Když se v pracovním životě zabýváte tak temnými tématy, jak to máte v soukromí?
V soukromí jsem optimista, jinak bych nedělal u filmu a u televize. I do tak těžkého žánru se dá vpašovat určitá dávka humoru. Už jen ta úvodní znělka je hezky na hraně, takže já se nebojím ani v tomto žánru humor používat nebo naznačit. I ten psychothriller je určitý druh zábavy.
Cukrářka Helena Fléglová: Češi na dezertech šetří, na svatbě za půl milionu chtějí sladké do 10 tisíc korun
