| DNA z 400 tisíc let staré lidské kosti nese geny neznámého druhu. Zpochybňuje celou evoluci

Výzkum lidské evoluce by se dal přirovnat ke skládání puzzle. Že se nejedná o jednoduchý obrázek, potvrzuje studie německo-španělských odborníků, kterým se podařilo získat mitochondriální DNA z přibližně 430 tisíc let staré lidské kosti z jeskyně Sima de los Huesos.

Sima de los Huesos neboli Jáma kostí patří mezi nejvýznamnější naleziště lidských fosilií. Od roku 1997 jich bylo vykopáno kolem 5 500 z doby převážně před 300 až 400 tisíci lety. Mezi nimi byla i stehenní kost, na níž se zaměřil tým Matthiase Meyera z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.

Pomocí nové metody pro získání a následně také přečtení značně poškozené pravěké DNA z ní dokázali sestavit kompletní obraz mitochondriálního genomu. Ten pak porovnali s genetickou informací 54 současných lidí, 7 neandrtálců, 2 denisovanů, 22 bonobů a 24 šimpanzů. Zjistili něco zcela neočekávaného.

Neznámý druh

Majitel stehenní kosti, který žil zhruba před 400 tisíci lety, byl nejen příbuzný neandrtálců, což se očekávalo, ale také denisovanů, o nichž se předpokládalo, že se od našich bratranců oddělili asi před 640 000 lety, obývali Sibiř a do Evropy nikdy nevstoupili. Jak se tedy jejich DNA mohla objevit ve Španělsku?

Jedno z možných vysvětlení je, že neandrtálci a denisované měli společného předka, jehož domovem byla právě jeskyně Sima de los Huesos. Na základě antropologického výzkumu odborníci zjistili, že „lidé Sima” byli podsadití s menším mozkem. Samci dosahovali výšky asi 1,6 metru a vážili 77 kg, samice měly kolem 1,5 metru a vážily 56 kg. Průměrný objem lebky byl 1230 cm³, což je asi o půl šálku méně, než máme my.

Kosti také vykazují některé typické rysy neandrtálců, kteří žili asi o 200 000 let později v Evropě, jako je nadočnicový oblouk nebo široká spodní čelist. Zároveň jim ale chybí jiné charakteristické znaky pro tento druh.

Pravěké dobrodružství

Matthias Meyer proto předpokládá, že hominini Sima se ve skutečnosti řadí mezi rané neandrtálce. Upřednostňuje hypotézu, že typy mitochondriální DNA, které se objevily u pozdějších „klasických“ neandrtálců, mohly nahradit ty, které byly sekvenovány ze španělské jeskyně.