Při plánování cesty jsme přemýšleli, jak budeme v Zimbabwe vůbec fungovat. Všeho je nedostatek, a třeba za chleba se platí igelitkou plnou trilionových bankovek… V Zambii z nás ovšem obavy spadly – Colin, zakořeněný Zimbabwan, nás ubezpečil, že už to je jinak. Přechod hranic je pohodový. Za 60 dolarů máme víza a za dalších 37 silniční a uhlíkovou daň s pojištěním pro nissánka. A jsme tu!
Čtyři tůně u Zambezi
Přejíždíme přehradu Kariba vystavěnou v 50. letech, toho času největší na světě. O několik kilometrů dál uhýbáme do nejbližší divočiny. Předtím ale musíme v kanceláři na hlavní zaplatit vstupné do parku. Po cestě projíždíme kontrolou much tse tse – Tse Tse Fly Control Stop!
Mladík s úsměvem na tváři se presuje do okénka v domnění, že je u řidiče, když vidí, že nemám volant, přebíhá na správnou stranu korábu. Je těžce ozbrojen děravou síťkou, sprejem a deskami. Ptá se, jestli nepřevážíme nějaké nechtěné mouchy, a nepřestává monitorovat po střechu naloženou kabinu auta. Nic nenachází, celé nás vysprejuje a propouští ke vstupní bráně.
Kodrcáme se po nezpevněné cestě a náš Nissan Patrol pláče, myslím, že se rozklepe do šroubku. Přední pevnostní nárazník se nejspíš oddělil od karoserie vlivem osmdesátikilometrového permanentního vibrování. Sakra, ulítla i karabina od lan, která chrání přední okno proti rozbití při průjezdu buší.
Ani to nás však neodradí od návštěvy národního parku Mana Pools. Mana znamená v místní řeči shona „čtyři“. Název je odvozen od čtyř velkých tůní, které jsou dílem více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi. Celkem 2 196 kilometrů čtverečních rozlehlé území bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných divokými fíkovníky, baobaby, stromy druhu mahagon a eben je jedním z nejméně rozvinutých parků v jižní Africe. Je domovem mnoha druhů zvířat, pro která je řeka Zambezi v období sucha jediným zdrojem vody. Obrovské populace hrochů, slonů, zeber, antilop a 350 druhů ptactva zaručují fantastické safari.
Do centra dění přijíždíme až za tmy, po tom, co rozeženeme smečku poskakujících hyen, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje volně a pak to podle toho ráno vypadá. Občas se v křoví najdou chladicí boxy, zbytky balení od potravin, ba dokonce i hrnce.
A noc? Pro ten neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny jsme se vůbec nevyspali. Z jedné strany vášnivá diskuse skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, zpovzdálí hluboké mručení nadržených impal, do toho si čas od času zavyje šakal, z houštiny v dáli řve lev, a to vše podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku. Ještěže nocujeme ve stanu na střeše auta, chráněni před potulujícími se hladovými zvířaty.
Pěšky mezi predátory?
Park je divoký, některé cesty jsou jako dělané pro našeho nissana a po pláních a mezi křovisky potkáváme vše, na co si jen vzpomeneme. Dokonce tu pozorujeme i našeho úplně prvního lva. Je zrovna doba páření, ale většinu času se válí unavený v trávě. Horké poledne přečkáme na břehu řeky Zambezi, pozorujeme stáda hrochů a slunící se krokodýly. Kousek od nás se pasou vodušky a impaly.
Korytem řeky se rozléhá nádherný zpěv orla jasnohlasého, to je ten s bílou hlavou a trupem, hnědým břichem a tmavými křídly. Má krásný pronikavý hlas, až z toho naskakuje husí kůže.
Mana Pools je jediné místo, kde je povoleno vydat se na pěší safari bez doprovodu. My budeme pro začátek poznávat z auta. V parku zůstáváme několik dní, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata savanovitá. Tu a tam se válí bílé kosti jako pozůstatky po divoké hostině.
Na poslední dvě noci se z hlavního kempu přesouváme do jednoho z privátních, kde je jen suchý záchod a ohniště. V našem expedičním voze máme vše včetně ledničky a zásob vody, omezené zázemí není problém.
Na cestování po Africe jsou krásné ty večery a noci v divočině: pozorovat magický západ slunce, poslouchat zvířecí filharmonii a pochutnávat si na večeři připravené na voňavém tvrdém dřevě stromu mopane. K relaxu patří i trocha vína… Jenže taková pohoda ve volné buši nemusí trvat věčně.
Tři u stolu
Sedíme a užíváme si vlahého afrického večera, ale za hlavou slyšíme šramot. „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objevuje sloní samec. Průšvih! Takový samotář prý dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni třeba i k odjezdu. Ovšem s rozloženým stanem na střeše to nebude žádný zběsilý úprk. Vždy když kempujeme nadivoko, stavíme auto tak, aby byl předek ve směru jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet.
Slon si v klidu spásá, co najde, až se dostane až k nám, pod strom vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, stojíme tiše na druhé straně auta a čekáme, až to konečně dožere a tiše se odplouží pryč.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon míří rovnou pod ten strom ze včerejška. Urychleně pakujeme věci a čekáme za autem. Masivní samec spásá cosi pod stromem a pak nás v klidu kolíbavou chůzí opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančovo-banánový džem a pod stromem skončily slupky. Ovoce je pro slony magnet. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na pomeranč, ještě když bylo ovoce zavřené v autě. Otevřel by vůz jako plechovku sardinek.
Původně jsme neplánovali zůstat téměř týden, a tak na nás hladově bliká oko nádrže. Po hlavní silnici je to k benzince dobrých 100 kilometrů. Zajíždíme do jedné z lodží (ubytování v typickém africkém stylu většinou s chatkami) a kupujeme palivo na dojetí. Loučíme se s odlehlou krajinou severní Zimbabwe a míříme do civilizace.
