Jak jste se jako jediný muž ocitl v pětce finálních adeptů na Eurovizi?
Skladba Introvert Party Club, s níž jsem šel do soutěže, vznikla v rámci Songwiting Campu, který pořádá OSA. Je to akce, z níž mají vzejít právě písničky na Eurovizi. Je tam přítomný šéf české delegace Kryštof Šámal, vždycky večer ty písničky poslouchá a když se mu nějaká zalíbí, autora zkontaktuje s tím, že tahle věc by se měla poslat na Eurovizi.
A právě tohle se stalo s Introvert Party Club, na níž jsem pracoval s Jendou Vávrou, s Joeym Dolmanem z Anglie a s Jeppem Engelbrecht Appelem z Dánska. Kryštof o ni projevil zájem, takže jsme ji letěli do Dánska natočit. Pak se vybrala top pětka semifinalistů, která se poslala k posouzení a ke schválení. Nebyly žádné námitky, takže jsem byl mezi pěti, kteří se ucházeli o účast v Liverpoolu.
Co má vyjadřovat název Introvert Party Club?
Líbí se mi, že to není standardní název písničky – člověk má chuť zjistit, co se za ním skrývá. Chtěli jsme spojit šťastný, energický a veselý hudební podklad s hodně smutným textem. Protože vyzněním ta písnička vůbec není veselá. Ten kontrast nás lákal a vlastně jsme s ním cíleně pracovali od začátku.
Je ta písnička o vás?
Je, opravdu jsem silný introvert. Nepiju alkohol, nekouřím, nikam nechodím, což v dvaceti letech může být, vzhledem k vrstevníkům a okolí, trochu problém. Nezapadám nikam, ale já jsem opravdu raději každý den doma a hraju FIFU, než abych třeba šel někam na mejdan. Takže se ani nedá říct, že bych měl zástupy kamarádů. A o tom ta písnička je. O tom, jak je těžké být introvert a taky o hledání místa, kde by se takový člověk cítil v pohodě. Což by mohl být ten Introvert Party Club, kde od sebe všichni stojí dvacet metrů, nepovídají si a jsou v klidu. Je to zároveň vzkaz všem silným introvertům, kterých je určitě spousta: klidně zůstaňte doma, když se vám nechce nikam chodit a s někým mluvit. Nemusíte.
Jak byste se jako introvert cítil na Eurovizi, kde bude lidí opravdu hodně a bavit se s nimi alespoň částečně musel?
Jsem introvert ve všem, kromě hudby. Třeba daleko raději zpívám než mluvím. Od šestnácti buskuju na ulici a nikdy jsem netrpěl trémou nebo studem. Nedokážu svoje pocity a myšlenky sdílet jinak než prostřednictvím písniček. Takže pokud by bývalo to vyšlo, moc bych se na plnou arénu v Liverpoolu těšil.
Funguje ve vašem případě hudba jako štít, za který se schováte před okolním světem?
Rozhodně. Takhle přesně to mám. V případě mého prvního alba Glasses Off se to má tak, že pro každou písničku jsem si vymyslel určitý fiktivní svět, v kterém se odehrává. Není tam ani jedna, která by byla o mě nebo o někom, koho znám. Až doteď jsem nikdy nepsal o sobě, protože se nepovažuju za až tak zajímavého, abych se vtěloval do svých písní.
Zmíněný debut Glasses Off jste natáčel s Janem Čechtickým z kapel Ohm Square a Sebastians. Jak jste se dali dohromady?
Bez Honzy bychom si spolu nepovídali, protože bych s největší pravděpodobností nic nevydal. On mě znal od mého narození, je to kamarád mých rodičů a já se kamarádím s jeho synem. Navíc mě trénoval na fotbale. Takhle jsem ho vnímal, jako tátu mého kamaráda a fotbalového trenéra – přes hudbu vůbec ne. Až když jsem začal hrát na kytaru a zpívat. Honzovi se to líbilo, nabídl mi, abychom společně něco zkusili a pak to poslal na Supraphon. Hudba, kterou dělal s Ohm Square, je samozřejmě dost jinde než moje, ale já se neomezuju na jeden styl. Honza je skvělý producent, líbí se mi, jaký dokáže udělat zvuk.
Je nová písnička předzvěstí dalšího alba?
V Dánsku jsme natočili další skladby a nejspíš z toho uděláme EP, kde každá písnička je žánrově jiná. Je tam třeba tvrdý rock, kytarovka, klubová věc ve stylu Weeknda a celé je to provázané tématem introvertství.
