Akademici z novinek kin roku 2022 posuzovali 47 hraných celovečerních filmů, nemluvě o dílech animovaných a televizních nebo o předvýběru, který se týkal dokumentů či krátkých filmů. Ale zůstaňme jen u hraných distribučních titulů, z nichž ve finále bylo oceněno pět.
Vítězný životopis skladatele Josefa Myslivečka nazvaný Il Boemo dostal šest sošek, experimentální portrét mága a udavače jménem Arvéd získal tři trofeje, drogová jízda v rytmu rapu BANGER. si připsala dvě ocenění, po jednom Lvu pak sáhly příběh o koních a lidech Buko i nová verze osudu Hanče a Vrbaty Poslední závod.
Kam zmizelo ostatních dvaačtyřicet snímků? Rovnou do propadliště dějin? Vypadá to tak. V domácích fanouškovských anketách se na přední místa neprobojovala ani jedna z loňských premiér.
Zato z nich vystupují coby zlatá éra národní kinematografie 90. léta, kdy přišly na svět ikonické hity jako Pelíšky, Kolja, Knoflíkáři. Na mezinárodních serverech vyhrává ještě dávnější historie, z českých „nej“ se tam opakují Ostře sledované vlaky, Hoří, má panenko a znovu Kolja.
Musí malá země opravdu natáčet takové množství filmů a pro koho vlastně? Jednu věc skutečně neumíme, totiž vyvíjet projekty označované v angličtině pojmem „must-see“ neboli „to musíte vidět“. Což zahrnuje filmy něčím výjimečné, průlomové, senzační, dráždivé nebo prostě jen doprovázené tak načechranou pověstí, že je člověk nemůže opomenout, pokud nechce ve společnosti vypadat jako naprostý omezenec.
Kdežto v Česku jako by platilo – náš film ani vidět nemusíte, hlavně nám ho zaplaťte. Na večírku po udílení Českých lvů kolovala příznačná historka, kterak za tradičním koproducentem domácí tvorby přišli dva různí žadatelé o podporu, kteří namísto nadšenecké posedlosti vlastním projektem prokazovali jediný zájem v jediné shodné otázce: Kolik nám dáte?
Naštěstí existují výjimky, přesto si v poslední době divák odnáší většinou pocit, že vznikají příběhy pro jednorázové použití za účelem trvalé udržitelnosti filmového průmyslu, potažmo obživy.
Kromě toho okřídlené „must-see“ už dávno neznamená bezvýhradně velké plátno. Aby člověk zaplatil vstupenku, jejíž průměrná cena se loni vyšplhala nad sto padesát korun, musel by mít k výpravě do kina už mimořádně pádný důvod, jestliže za stejnou částku získá na celý měsíc předplatné dejme tomu platformy Voyo, kde beztak dříve či později mnohé české filmy skončí.
Bezmála padesát hraných novinek je zkrátka a dobře zbytečně moc; nejen ve srovnání s minulostí, kdy naše kinematografie třeba ve 30. letech produkovala ročně okolo třiceti děl. Jejich výrobu samozřejmě nelze regulovat, ať si točí, kdo chce co chce, nicméně sebeoslavný tón Českého lva by měl být střízlivější. Třicet let je hezké výročí, historicky první vítěz Lvů, netradiční muzikál Šakalí léta, je dodnes v povědomí, ale kdo si vybaví jeho následovníky?
Mimochodem přenos ceremoniálu sledovalo v hlavním sobotním čase na ČT 1 necelých sedm set tisíc diváků. Což je zhruba stejný počet zájemců, jaký nasbíral v kinosálech nejúspěšnější český titul roku 2022, komedie Vyšehrad: Fylm. Ta ovšem na Lvech nebodovala.
