Ačkoliv nás ta hlavní smršť her z kraje letošního roku teprve čeká, o to větší je důvod k radosti, když nám to čekání na velké pecky zkrátí nějaké menší překvapení. Od lednového Developer Directu, ve kterém Microsoft především přibližoval již představené hry, se totiž objevila i úplná novinka: zajímavá rytmická akce Hi-Fi Rush. Jenže Microsoft ji neukazoval s příslibem, že jednou vyjde. On ji hráčům předvedl proto, že si ji mohli hned ten den rovnou zahrát.
Hra tedy technicky vzato neměla žádný předběžný marketing, žádný „hype“, žádné fanoušky, kteří by se na ni těšili a diskutovali o ní. Prostě se najednou objevila, a bez zbytečných průtahů si ji rovnou můžeme zahrát. Za sebe musím uznat, že je to mezi nekonečnou změtí titulů, o kterých víme už roky s datem vydání v nedohlednu, velice příjemná změna.
O to větší překvapení to je ještě v případě, že titul už vzniká od roku 2017 a stojí za ním vyhlášené japonské studio Tango Gameworks. Autoři titulů jako The Evil Within nebo Ghostwire: Tokyo totiž už nějakou dobu uvažovali, že se pokusí oprostit od hororového žánru a naopak vytvoří něco veselého. A tak vznikl Hi-Fi Rush.
Na první pohled hra vypadá jako modernější animovaný seriál, který balancuje někde na pomezí západní produkce a japonského anime. Osobně jsem si však při hraní Hi-Fi Rush nejvíce vybavoval mojí oblíbenou komiksovou sérii Scott Pilgrim, ze které jako by vypadl hlavní hrdina hry. V obou případech tu totiž máme nepříliš bystrou rockovou hvězdu, která ve výsledku víc než hraním na kytaru tráví čas rvačkami.
Hlavním motivem hry je každopádně rocková hudba. Vedle vlastní hudby se o soundtrack postaraly známé kapely jako Nine Inch Nails, Black Keys, Prodigy, The Joy Formidable nebo Zwan. Hudba ovšem ve hře není jen jako podkres, má totiž daleko zásadnější roli.
Rytmus dané skladby, která v levelu hraje, totiž ovlivňuje prakticky všechny herní aspekty. Do hudby se totiž hýbe v podstatě i vše okolo vás. V továrním levelu se rytmicky posouvá výrobní pás či pohybují jeřáby, v podzemí zase hudbu dokresluje soptění lávy. Navíc ovšem také hudba určuje třeba pohyb plošinek, po kterých musíte skákat, takže se hudbou musíte řídit i při obyčejném pohybu po daném prostředí.
To vše jsou ovšem jen drobnosti v porovnání s tím, že rytmické musí být i souboje. Ano, Hi-Fi Rush jde stejnou cestou hratelnosti jako třeba Metal: Hellsinger nebo Crypt of the Necrodancer. To znamená, že pokud nemáte smysl pro rytmus, je to celkem přitěžující okolnost pro zvládnutí některých těžších soubojů. V těch se totiž musíte trefovat (myšleno mačkat tlačítka) do rytmu či opakovat různé kombinace tlačítek, abyste nepřátele přemohli.
Hi-Fi Rush vás ovšem za nedodržování tempa hudby tolik netrestá. I když budete úplně mimo rytmus, hlavní hrdina bude stejně zasazovat údery v něm, ovšem s menší silou a bez možnosti splnit náročnější kombinace. Technicky vzato si tedy můžete vystačit i s náhodným drcením tlačítek, ovšem výsledný efekt zkrátka nebude tak dobrý.
Obtížnost hry a držení se rytmu navíc úměrně stoupá s dalším a dalším levelem, kdy se přidávají další typy úderů a schopností. Vedle samotných soubojů tu jsou také třeba i rytmické minihry, kde je už dodržení rytmu naprosto zásadní, jinak se dál nehnete.
Schopnosti hrdiny si jinak můžete vylepšovat, a to poměrně širokou škálou možností. Vedle dalších typů základních útoků jsou tu také speciální útoky, přivolání společníka, pasivní bonusy a nebo doplňkové čipy, které vylepšují prakticky vše možné. Vše si nakupujete za měnu (šroubky, obvodové desky a další harampádí), která se povaluje všude volně po levelech či vypadává z nepřátel.
Samotný příběh hry není příliš hlubokomyslný. Točí se okolo světa budoucnosti, kde megakorporace vládnou světu, roboti jsou levná pracovní síla a pro lidi není problém si nechat vyměnit třeba ruku za robotickou paži. Zkrátka takový kyberpunk, jenom o dost barevnější a veselejší. Navíc je to kořeněno humorem: roboti jsou povětšinou dost natvrdlí, zlý korporát je parodií sám na sebe a hlavní hrdina je trochu sebestředný pitomec. Vše se točí okolo situace, kdy se po neúspěšném implantátu robotické ruky, do kterého se omylem přimíchal i přehrávač hudby, stal z hrdiny nežádoucí „defekt“. A tak mu jde celá zlá korporace po krku.
Obecně se dá říci, že i přes moc hezky udělané cutscény, které působí opravdu jako profesionálně vyrobený kreslený seriál, je příběh hry zkrátka jen záminkou pro co nejšílenější herní prostředí a postavy, ať už kladné či záporné. Mydlit budete nejenom obyčejné robůtky s mopem v ruce, ale i šéfy celých oddělení, kteří si do bitev povolají obří smrtící stroje. Do toho už opravdu ve velkém prosakuje žánr anime.
Trochu tuctový příběh každopádně není za mě tou podstatnou slabinou hry, jako spíš samotný design levelů, který by ve spoustě případů mohl být o něco nápaditější. Hra je sice krátká, zabere asi osm hodin, ovšem i tak jsem měl pocit, že se během této doby moc různorodých prostředí neviděl. Levely se navíc i přes krátkou hrací dobu umí docela táhnout a klidně by toho všemožného skákání a sbírání virtuálních předmětů mohlo být o něco méně.
Ve výsledku to ovšem nic nemění na tom, že titul Hi-Fi Rush se postaral o hlavní lednové překvapení a ani bych se nedivil, kdyby se nad hrou příznivci nerozplývali ještě po celý zbytek roku. Herní svět si zkrátka zaslouží víc poctivě dodělaných her bez otravně dlouhých marketingových kampaní.
