Fotografové jsou milí lidé. Ale navzájem si často trochu lezou na nervy, což může zejména nefotografy trochu mást až znepokojovat. A proč to tak vlastně je? Zde je mé osobní vysvětlení, a protože vám nechci lézt na nervy, hned říkám: jde o nadsázku a neberte mě moc vážně!
Poměrně často se mě nějaký kamarád optá, proč se fotografové nemají navzájem rádi. Že třeba ten kamarád fotografovi A nadšeně líčil, že se mu líbí fotky fotografa B. Avšak reakce fotografa A byla mírně nevrlá, neboť pravil, že B “je známý kýčař, jehož tvorba jen nepříliš rezonuje s názory ostatních”. Kdo jsou “ostatní”, nebylo zjevné.
Nebo se čerstvě vdaná nefotografka chlubí fotografiemi, které ji v Třešňové Lhotě pořídil tam velmi oblíbený svatební fotograf C. Leč od náhodou přítomného fotografa D se ta dáma dozví, že fotky jsou “dosti šílené, neboť nadužívání desaturace a hnědavého tónování je móda zcela děsivá a že by to měla reklamovat”. Pojem desaturace pak visí ve vzduchu jako tajuplná a děsivě neuchopitelná věc.
A stranou ponechme případ opakující se v bezpočtu podob, v němž se nový majitel nejnovějšího mobilu pochlubí fotografovi E, že ty fotky krajinek jsou opravdu konečně dost povedené. Načež následuje děsivé zavytí a dlouhý fotografův monolog na téma, že “krajiny lze smysluplně fotit jen na středoformátové stroje v ceně osobního auta, ale že to je jedno, že stejně krajiny nikdo v této republice fotit neumí.” Což do srdce majitele mobilu samozřejmě zanese nemalý zmatek, protože se mu prostě ty jeho krajinky líbí, a vůbec nic tedy nechápe.
Samozřejmě: je poměrně běžné, že se členové profesních a koníčkových skupin občas trochu škorpí. Ale je dost možné, že mezi fotografy to je vážně divočejší, než je běžné.
A proč se to tedy děje?
Fotografování má nespočet podob…
Pokud se trochu ošíváte nad banálním mezititulkem, zcela tomu rozumím: to ví samozřejmě každý, že existuje bezpočet druhu a typů fotografování.
Je však opravdu pozoruhodné, jak nekompatibilní tyhle světy, přístupy a postupy mohou ve focení být.
Čímž pádem bychom mohli onen mezititulek napsat trochu jinak – že to prostě fotografové nemají snadné.
… a proto to mají fotografové těžké
Fotografové živé přírody to mají těžké, protože mnozí jiní nechápou, proč tři dny sedět v křoví kvůli zachycení brhlíka bahenního, který byl ve zcela stejné poloze a situaci v globálním měřítku zachycen již zhruba 3 456 221 krát. Pravé focení je někde jinde, říkají jiní fotografové.
Fotografové sportu to mají těžké, protože mnozí jiní nechápou, co je tak romantického na nekonečných sériích sportovců, z nichž opravdu špičková fotka do knihy se povede jednou za 4 roky. Pravé focení je někde jinde, říkají jiní fotografové.
Fotografové z médií to mají těžké, protože ostatní nechápou, proč někde honit politiky v parlamentu a hasiče u požáru stohu, když už jsme to vše viděli tisíckrát a pravé focení je přece někde jinde (jak říkají jiní fotografové).
Fotografové portrétní to mají těžké, protože smyslem focení je přece (jak říkají jiní) zachytit reálný život, emoce každého dne, a celé to cvakání v ateliéru a retušování všech možných krásčiných vrásek je přece nuda. A mnozí přece soudí, že pravé focení je prostě někde jinde.
Fotografové reportážní to mají těžké, protože (jak často zaslechnou) všechno už bylo vyfoceno a všechny ty akční scény starých babiček v barmských horách už nikoho moc netáhnou, protože to pravé focení je někde jinde.
Fotografové umělečtí a absolventi fotografických škol to mají těžké, protože (jak soudí jiní) žijí ve svém uzavřeném světě a fotí tak, že to nikdo jiný moc nechápe. Přičem občas dávají najevo, že jen oni jsou nositeli pravého fotografování, s čímž všichni ostatní nesouhlasí, neboť – ano – pravé fotografování je někde jinde.
Fotografové jídla to mají těžké, protože ostatním fotografům přijde tato disciplína velmi nudná, ale zároveň jim všichni tajně závidí, protože není těžšího oboru než focení jídla a produktů vůbec. A zatímco Karlův most nakonec cvakne každý, na vyfocení štrůdlu si vyláme zuby i cenami ověšený borec s třicetiletou praxí. Ale pořádné focení, samozřejmě, bude někde jinde.
Zkrátka, je zřejmé, že pravé fotografování je někde jinde. Ale kde, na to odpoví každý fotograf trochu jinak. Ale odpoví velmi jednoznačně, kategoricky a přesvědčivě.
No a není tedy divu, že ostatním bude lézt na nervy.
A těžké to mají začátečníci i pokročilí
Fotografové mírně pokročilí to mají těžké, protože si obvykle myslí, že jsou již hodně pokročilí, ale ti opravdu pokročilí je neberou příliš vážně, a začátečníci k nim vzhlížejí tak nějak málo.
Fotografové opravdu zkušení to mají těžké, protože jim lezou na nervy vlastně skoro všichni, ale zároveň těm ostatním tak trochu závidí, s jakou energií se do těch všech pokusů pouštějí.
Fotografové s mobilem v ruce to mají těžké, protože trvá roky pochopit, že cvakat nestačí, a zároveň lezou na nervy všem “tradičním fotografům”, protože mobily prostě opravdu někdy fotí lépe než foťáky (“lépe” = mobil přímo na místě doupraví to, co jinak dělá fotograf až doma).
Fotografové profesionální to mají těžké, protože jim neustále lezou do zelí fotografové novopečení i mobilní, kteří sice nic moc neumí, ale klienti to ne nutně poznají.
Fotografové amatérští to mají těžké, protože chtějí být okolím obdivováni, ale obdiv obvykle přichází výrazně později, než se zpočátku zdálo.
Zkrátka, máme to těžké a není, jak zjevno, tedy divu, že občas někomu lezeme na nervy…
