Cílování inflace na dvě procenta se začalo po celém vyspělém světě šířit z Nového Zélandu už v roce 1990. Nyní tato hranice prochází první ostrou zkouškou, která ukáže, zda je takový přístup k měnové politice vůbec funkční.
Do příchodu pandemie v roce 2020 se tento inflační cíl shodoval s globalizačními, technologickými i demografickými trendy, které dvouprocentní inflaci napomáhaly udržovat. Od nástupu pandemie a v souvislosti s pokračující ruskou invazí na Ukrajinu ale mohou tytéž síly tlačit ceny opačným směrem, píše agentura Reuters.
„Do budoucna může nadále přetrvávat období vyšší inflace ve srovnání s posledními dvaceti lety. Stále budou existovat inflační tlaky z globálního obchodu, klimatické transformace, demografie nebo politiky,“ uvedl pro Reuters Claudio Boric, vedoucí měnového a ekonomického oddělení Banky pro mezinárodní vypořádání, zastřešující skupiny centrálních bank.
Boric dále zmínil, že není příznivcem zvyšování inflačních cílů centrálních bank, což je názor, který se mezi vrcholnými politiky, ať už mají na monetární politiku jakýkoli pohled, rozšířil navzdory obavám, že nedávné propuknutí inflace může být ještě trvalejší, než se očekávalo, a návrat ke dvěma procentům bude proto obtížnější.
Nepodložená dvě procenta
„Jsou dvě procenta magickým číslem?“ ptala se místopředsedkyně americké centrální banky Lael Brainardová na fóru začátkem ledna. „Pravděpodobně ne. Ale je to naše číslo a my jsme velmi odhodláni vrátit inflaci zpět na tuto úroveň. Dosažení tohoto cíle je prostě jádrem naší celkové měnové politiky,“ řekla Brainardová, s čímž se ztotožňují i další centrální banky od Frankfurtu přes Londýn až po Tokio.
Ačkoli americká centrální banka v průběhu své existence provedla významné změny ve svém „Prohlášení o dlouhodobých cílech a strategii měnové politiky“, samotný inflační cíl nikdy nepředložila k diskusi s odůvodněním, že slib je zkrátka slib.
Přesto dvouprocentní číslo, jak naznačila Brainardová, nemá samo o sobě žádný zvláštní význam. Ačkoli je nyní globální normou, nebylo výsledkem hluboké analýzy nebo statistického odhadu. Spíše je nejlepším odhadem míry inflace, která by vystihovala výhody, jež centrální banky vidí ve stanovení určitého cíle, a zároveň zůstala dostatečně nízká, aby si toho veřejnost nevšimla.
Zatímco někteří ekonomové stále tvrdí, že inflace by měla být nulová, panuje široká shoda, že mírně rostoucí ceny jsou pro ekonomiku zdravé. Firmám totiž dávají možnost přizpůsobit „reálné“ náklady práce, aniž by omezily přijímání nových zaměstnanců, a centrálním bankám umožňují větší prostor pro zvládání hospodářského poklesu.
Budování důvěry
Úředníci na Novém Zélandu, kteří byli v 80. letech minulého století pod politickým tlakem, aby zastavili vysokou inflaci, uvedli inflační cíl jako první do praxe, a to s počátečním cílem mezi nulou a dvěma procenty. „Nebyl to ten nejvědečtější postup na celém světě,“ řekl Michael Reddell, bývalý ekonom novozélandské rezervní banky. „Nikdo před námi to tak nedělal,“ dodal.
Po překonání vysoké inflace v 70. a 80. letech 20. století si tvůrci politik uvědomovali, že je třeba veřejnost přesvědčit, že inflaci dokážou zpomalit, a pokud závazku dostojí, získat i její důvěru. Inflační cíl se tak uchytil i mimo Zéland.
„Osobně si myslím, že to číslo mělo smysl na základě veškeré historie, zkušeností a výzkumů. Sloužilo nám neuvěřitelně dobře,“ řekl začátkem tohoto měsíce prezident newyorského Fedu John Williams.
Česká národní banka očekává návrat ke dvouprocentnímu inflačnímu cíli v polovině příštího roku. Na rozdíl od světových centrálních bank už od června ponechává úroky beze změny. Ten základní drží stabilně na sedmi procentech. Tvrdí ale, že v případě potřeby je připravená sazby zvednout.
