Temnota aneb nedej se člověče

Temnotu nosíme každý v sobě a je jedno jaké jméno má.

Někdo jí zná pod pojmem strach, panika a nebo fobie.

Je jedno jaký název dostala.

Rozhodně to, ale není práce satana.

Je to jako, když máš v sobě 2 vlky a toho, kterého sytíš víc, tím se stáváš.

Já mám temnotu jménem strach a panika.

Sedí mi na zádech dost často.

Je to asi rodinné prokletí, všímám si ho i u syna.

Učíme se s temnotou zacházet se synem spolu.

Lehké to není, protože musíš přestat obviňovat druhé.

Musíš vyhrnout rukávy a tou tmou se probít ke světlu.

Každý máme strach, když světlo zajde.

A proto musíme být stateční a tou tmou projít.

Čím častěji jí projdeme, tím odolnější jsme.

Získáváme zdravé sebevědomí a strach nemá potřebuji chodit ve velkém.

Vím jak temnota vypadá.

Vím, že do ní za mnou nikdo nevstoupí.

Já přes ní musím projít sama.

Přesto je moc milé, když slyším hlas povzbuzení ze svého okolí.

Proto povzbuzujme se k tomu, abychom dodali sílu i ostatním.

Nemůžeme pro ně tmou dojít, ale můžeme vyslat sluneční paprsek do tmy.

Paprsek slov milých a povzbuzujících slov.

Každý máme dost sil z té tmy vyjít.

Stačí jen chtít a už tím si hlásek světla přivoláme.

Najednou není tma tak tmavá.

A tak povzbuzujme se navzájem, ale nečekejte, že za vás tou tmou druzí projdou.

Že vás z té tmy někdo odnese.

Projít tmou je tvůj úkol, který tě posílí.

A tak se přestaň bát, na druhé straně je světlo.

Jdi za ním a posaď do tmy hvězdy.

Vždy pak, když do temnoty vstoupíš,

nebudeš se bát, uvidíš hvězdy a jejich zář.