Stál jsi při mně, Bože

Proto se těší, až se změní situace a on se bude moci vrátit domů. Často se modlí:
„Dny mého vyhnanství máš přesně spočítané,
i všechny slzy, co jsem vyplakal.“ (Žalm 56,9)

Většinou považujeme Davida za hrdinu, který neví, co je to strach. On se ale nestydí ve své písní zpívat o tom, jakou spoustu slz v Gatu proplakal. To je mi na něm sympatické. I když je mu zle a bojí se o svůj život, stále důvěřuje v Boží pomoc a věří, že Bůh ví, co dělá, když dopouští tuto situaci.
„Ta chvíle přijde, uvidím jejich záda,
a všichni poznají, Bože, žes při mně stál.“ (Žalm 56,10)
Někdy je těžké lidem dokázat, že je se mnou Bůh. David byl právě v takové situaci. Co by mu asi jeho nepřátelé řekli, kdyby jim tvrdil, že ho chrání Bůh? Vysmáli by se mu, protože co je to za Boha, který chrání tím, že člověku vezme rozum a nechá ho slintat si po vlastním vousu?

David ale ví, že jednou se karta obrátí a on pak bude vzpomínat na chvíle, kdy byl odkázán jen na Boží pomoc, protože bez ní by nepřežil. Jednou si bude říkat: „Hospodine, tys při mně stál. Byl jsi se mnou.“
Píseň pomalu končí:
„Spoléhám na Boha, jemuž své žalmy zpívám,
spoléhám, že své slovo vyplní.
V něm skládám naději, odkládám bázeň.
Proč bych se bál smrtelného člověka?“ (Žalm 56,11+12)
Politický uprchlík spoléhá na Boží pomoc, a když se jeho důvěra začíná vytrácet, tak zpívá. Zpívá písně, které složil už dřív. V nich opěvuje Hospodina, který při něm stál v mnoha bitvách, v nichž zvítězil, protože spoléhal na Boží pomoc a dělal to, co mu jeho Pán poradil.

V Gatu ale také často ve své modlitbě říká:
„Také své sliby tobě, Bože, splním
a oběť chvály přinést nezmeškám.“(Žalm 56,13)
V těchto slovech odhaluje, co ho v Gatu trápí nejvíc. Nemůže přinášet oběti Hospodinu. Všude okolo je spousta oltářů, ale ty jsou všechny zasvěceny Pelištejským božstvům. David se už nemůže dočkat, až Hospodinu poděkuje za to, že v Gatu přežil.

David v Gatu přemýšlí, proč to vše musí prožívat a nachází odpověď:
„Vždyť jsi mne vysvobodil z náruče jisté smrti,
nohy mé uchránil od králů osudných,
abych dál před tebou ve světle chodíval
ve světle života, po cestách tvých.“ (Žalm 56,14)
David poznal, že i to, co zažil v Gatu, byla životní škola, kterou ho Hospodin vychovával nejen ke zvládnutí úlohy krále, ale hlavně pro věčný život v Božím království.

I v našem životě prožíváme období, kterým nerozumíme. Tento žalm nás učí, že někdy je třeba počkat, než dokážeme říci: „Bože, tys při mně stál!“